Velmi, velmi dávno.

Vesnice byla zoufalá. Zemřelo už šest místních a nikdo nevěděl proč. Nemoc, která dokázala zdravého, silného člověka dostat do hrobu během několika málo nocí, byla krutá a úplně neznámá. Proto se teď vyděšení lidé shromáždili v chýši místního šamana.

Byla to moc pěkná, cizelovaná panika, která jimi zmítala. Stín, duch strachu, na ni byl právem hrdý. Krásný případ davové hrůzy. Tedy, pokud se dá dvaačtyřicet osob včetně nemluvňat počítat jako dav. Tohle byly staré časy - na pořádné prozkoumání skutečně velkoplošného strachu si Stín musel ještě počkat. Ale i tak, odvedl tu poctivou práci na komunitní úrovni. A tohle setkání by si proto nenechal ujít ani za nic.

Vesničané, namačkaní v nízkém dlouhém domě, se překřikovali a hádali.

“Už šest mrtvých za jediný měsíc!” To sice všichni věděli, ale mluvčí cítil, že je to příhodně dramatické zvolání.

“Kdo ví, kdo bude další na řadě!” naříkala žena v zadní řadě.

Stín musel přitakat: “Přesně tak, je to záhada. Nejspíš to bude vodou. Anebo jídlem,” uvažoval nahlas. Nikdo ho neslyšel ani neviděl, ale cítil se tak líp. Tak nějak míň vyloučeně. “Mohl by to být i vrah. Rozhodně se bojte.”

“Musíme něco udělat!”

“Bohové se na nás zlobí!”

“Nebo jsme snad rozzlobili naše duchy?” strachoval se postarší muž a tiskl si k prsům svoji sbírku talismanů.

“Duchy? To bych neřekl,” pokrčil Stín rameny, “Ti si nejspíš ani ničeho nevšimli.”

Nikdo mu přirozeně neodpověděl, ale neklid v chýši rostl. Pak se náhle šaman, starý, ale stále statný muž v  dlouhém plášti, zvedl ze svého místa a rozpažil ruce. Shromáždění okamžitě utichlo.

A promluvil: “V noci ke mě přišli naši mrtví. Byl to strašný sen. Plný hrůzy a temnoty.”

Stín se hrdě usmál: “To bych řekl. Nemáš zač. Dal jsem si na něm záležet.”

Šaman pokračoval: “A tohle jsem pochopil a poznal: jako první zemřel mladý  Gorazd. Smrt ho okradla o život moc brzy a proto se teď vrací, aby si ho vzal zpět od nás!”

“Tak počkat, to v tom snu vůbec nebylo.”

Duchův protest nikdo nezaznamenal, dav ani nedutal. Tohle znělo správně.

”Mrtvý se vrací, aby zabíjel - zabijeme tedy mrtvého!”

“To ani nedává smysl!”

Lidé byli nadšení. Vesničané se vyhrnuli ven do chladného dne a rozčarovaný Strach se vlekl za nimi.

Vykopávat měsíc starý hrob není moc příjemná záležitost, ale lidem to nevadilo ani v nejmenším. Představa oživlého mrtvého je děsila, ale vzrušení z toho, že teď zachrání sami sebe, bylo silnější. Stín jejich pocity nesdílel. Přišlo mu, že se tu strach dočkal úplně nehorázného zacházení.

“Vždyť se můžete bát tolika věcí, ale zrovna mrtvých ne,” snažil se vysvětlit, “mrtvější už být nemůžou. Jsou úplně neškodní!”

Jako obvykle ho ignorovali. Jen díky tomu, že tu byl, se jejich děs z neznáma násobil.

“Usekněte mu hlavu!”

“Otočte ho! Ať hryže hlínu místo nás!”

“Rozdrťme mu nohy, ať už nevyleze!”

Stín si povzdechl. Alespoň byli nápadití, to se jim muselo nechat.

Tiché plop vedle něj jím ale trhlo.

“Co ty jsi zač?”

Zmatený mladý muž, místy poněkud průhledný, se na něj nejistě podíval: “Nemrtvý, myslím? Chci mořit živé, asi?”

Dav mezitím shodil do hrobu obrovský kámen a zajásal. Nemrtvý nepřítel byl poražený.

Zrovna se zrodivší duch zmizel stejně náhle, jako se objevil. Nicméně Stín už cítil, jak se proudy víry zachvěly a pohnuly a starobylá síla se vrhla novým směrem. Temný duch se rozhlédl po skromném hřbitůvku a nevyhnul se neveselé předtuše. Bylo tu pět dalších nových hrobů, pět dalších “obětí” nestvůry. I jejich duchové měli právo být rozzlobení a nebylo pochyb, brzy se taky vrátí.

A tak byl nucený vzít na vědomí, že mrtví už nejsou neškodní.

Když lidé nedali jinak, Stín se s tím dokázal smířit. Koneckonců, znamenalo to novou náplň pro jeho noční můry. Přišlo mu to trochu zbytečné, ale na druhou stranu, kdo byl on, aby o takových věcech rozhodoval.