Vysoko na nebi zakroužil dravý pták. Vznášel se ve velkých kruzích nad šedobílou zimní krajinou a vyrážel z hrdla hlasité kri-kri.

V lese pod ním se sněhem plahočila stařena. Když slyšela sokolí křik, zastavila se, zvedla hlavu a pozorně naslouchala. Potom si na rameni nadhodila těžkou brašnu a pokračovala v cestě dál.

Brašna byla ze silné tmavé kůže a slabě voněla po bylinkách. Žena na ni dávala dobrý pozor, aby s ní nikde nezavadila. Byly totiž plná léků a její majitelka byla Jadwiga, čarodějka z povolání. Bylo jí v té době dost přes čtyři sta let, ale to ji v závějích ani v nejmenším nezpomalovalo. Teď mířila do vesnice, kterou už několik týdnů sužovala úporná choroba.

Ta nemoc byla podivná. Vlámala lidem do kostí mráz, roztřásla je a trápila je vysokou horečkou. Jadwiga sotva dokázala nemocným ulevit, ale léčení trvalo dlouho a podivný chlad se jim v těle držel celé dlouhé dny. A co bylo nejzvláštnější, všichni jí vyprávěli zvláštní sny, ve kterých létali vysoko nad zemí…

Čarodějka došla na náves ke kostelu, kde postával hlouček dětí. Jeden z ušmudlaných kluků měl v kapse zasunutý prak.

„Pozdrav pámbů, kmotřičko,“ pozdravily děti sborem.

„Dejž to Pán Bůh,“ kývla na ně čarodějka, „poslyš, ty jsi Toník od mlynáře, viď?“ kývla na kluka s prakem.

Toník neochotně přisvědčil. Děti si Jadwigy vážily, ale taky se jí trochu bály.

„Uměl bys tím prakem sestřelit támhle toho sokola?“

Toník zašilhal na nebe: „To bych neuměl… To je strašná výška.“

Ale to mu už Jadwiga podávala oblázek. Mezi prsty se jí na okamžik zeleně zableskl.

„Jen to zkus.“

Kluk kamínek vzal, natáhl, zamířil – a vystřelil. K jeho překvapení pták na obloze zakřičel a padl z nebe kamsi do polí.

„Pašák,“ zazubila se stará čarodějka a zmizela mezi chalupami. Nemocní už čekali na její čaje a masti.

Teprve když se k večeru vracela zpátky domů, do chalupy nad lesem, vyrazila přes pole k Božím mukám. U prostého křížku našla v holém křoví zraněného sokola. Pták kolem sebe bil křídly a sekal zobákem, ale Jadwiga ho i tak hodila do brašny a pečlivě ji zapnula páskem.

Doma potom zapálila oheň v peci a postavila vodu na kamna, rozsvítila svíčky a připravila si čisté obvazy a jitrocelovou mast. Teprve potom vřeštícího ptáka vysypala na desku stolu.

Jakmile byl sokol venku, zmlkl a upíral na ni vzteklé oči jako dva korálky orámované sytě žlutou barvou. Rovnal si peří a ulevoval zraněnému křídlu, ve kterém stále ještě vězel očarovaný oblázek. Čarodějka ho nechala na místě, ale natřela ránu hojivou mastí a obvázala ji.

„Můžeš se proměnit,“ mávla nad ním Jadwiga rukou – ale nic se nestalo. Kdyby to šlo, pták by se tvářil uraženě.

„Takhle dostaneš myš,“ upozornila ho čarodějka, „když svedeš chytit lžíci, dostaneš polévku.“

Sokol na ni chvíli zíral a pak seskočil ze stolu. Než by stihl dopadnout na dřevěnou podlahu, vzal na sebe lidskou podobu. Místo dravého ptáka tu ve světnici stál vysoký mládenec v plášti ze sokolího peří a s ostrými rysy ve tváři. Po nahé paži mu stékal proužek krve. Jen oči prozrazovaly, že není člověk – patřily dravci.

„Pusť mě, čarodějko,“ řekl, „nic ti nedlužím. Nemáš právo mě tu držet.“

Ale Jadwiga zavrtěla hlavou: „Nejdřív dostaneš večeři. Pak si promluvíme.“

A s tím svého nedobrovolného hosta posadila ke stolu a donesla mu hliněný talíř plný husté polévky.

„Který ty jsi?“ zeptala se, když mu podávala lžíci.

„Jsem Východní Vítr,“ řekl duch větru a hladově se vrhl na svoje jídlo.

Jadwiga ho beze slova pozorovala.

„Lžeš mi,“ řekla, když dojedl, „něco mi přece dlužíš.“

Vítr se na ni ostře podíval: „Nikdy jsem tě ani nepotkal.“

Čarodějka oběma nalila čaj do hrnků a řekla: „Ne. Ale přinesl jsi do mojí vesnice nemoc. Proč, Větře?“

Duch si od ní ale čaj nevzal. Namísto toho se za stolem pomalu postavil. Světlo svíček se odráželo od lesklého peří jeho pláště a duch větru se zamračil: „Po tom ti nic není.“

„Jsou to moji lidé.“

„O nic víc než moji,“ odsekl Vítr.

Jadwiga se pomalu napila. „Jsem s nimi, když se rodí, jsem s nimi, když umírají. Jsou moji, Větře. A ty jsi svázaný mým kouzlem. Odejdeš, až ti to dovolím. Ne dřív.“

Duch větru se ztišil. A potom jí odpověděl: „Vysoko v horách, v jeskyních, jsou moji bratři, čarodějko. Když vanu skrz kosti lidí, moje moc sílí. Dokážu ji dát bratrům a dokážu je nakonec osvobodit.“

„A pak?“ zeptala se Jadwiga.

„Pak budeme všichni svobodně létat světem,“ odpověděl Východní Vítr.

Čarodějka položila hrnek zpět na stůl. „Nutíš lidi, aby platili za jejich svobodu,“ zavrtěla hlavou.

Ale Vítr jen pokrčil rameny: „Jsou to jenom smrtelníci. Rodí se a umírají, jak jsi řekla. Co na nich sejde?“

„Co bys za svobodu bratrů dal ty sám?“ zeptala se Jadwiga zkoumavě.

„Cokoli,“ odpověděl Vítr okamžitě, „svoje vlastní křídla, čarodějko. Cokoli – jen kdyby mohli být svobodní.“

Jadwiga se usmála: „Dobře.“

Plášť z peří se rozplynul a Vítr zděšeně vykřikl. Jeho síla se vytrácela a mizela kamsi daleko, do hor. V té dálce se zatřásly hory a propustily větrné bratry. Ale Východní Vítr se zhroutil na podlahu čarodějčiny chalupy a třásl se.

Jadwiga zvedla ze země poslední sokolí pírko.

„Za lásku k bratrům zaplatíš ty sám,“ naklonila se k němu čarodějka, „cizí utrpení by je nikdy nevykoupilo. Ale abys neřekl, že nemám srdce… Budeš člověkem na jeden dlouhý rok. A pokud se kdykoli během toho roku vzdáš, pokud přivoláš svá křídla zpět… tvoji bratři se vrátí do svého vězení. Rozumíš mi?“

Nešťastný duch jen přikývl.

A tak začal jeho rok zkoušek.

Ten tam byl elegantní let sokola – odteď všude musel po svých. Aby neumřel hlady, musel pracovat. Dřít se v lese a na poli, každé sousto si teď musel zasloužit. Poznal práci, únavu, zimu i hlad. Ale vydržel. Přes všechny těžké chvíle zůstal člověkem.

Když se rok s rokem sešel, přišel Vítr zpět k Jadwize:

„Zaplatil jsem.“

Čarodějka položila na stůl dva talíře se stejnou polévkou jako před rokem.

„Já vím,“ řekla a rozkrojila chléb.

Vítr vyčkával. Jídla se ani nedotkl. Ale Jadwiga neřekla nic.

„Dlužíš mi moje křídla.“

„I ty něco dlužíš,“ zněla čarodějčina odpověď.

Polévka na stole voněla, temný zimní večer ťukal na okna světnice. Duch větru vzteky zatnul zuby. Jadwiga otevřela okno a chalupou se prohnal ledový závan větru. Teprve potom Východní Vítr pochopil.

„Omlouvám se,“ řekl tiše a sklonil se nad starou ženou, „tobě i tvým lidem. Omlouvám se za bolest, kterou jsem způsobil.“

Čarodějka se usmála a objala ho. Když ho pouštěla, vyjmula z jeho paže začarovaný kamínek a místo něj mu předala sokolí pírko z jeho pláště.

„Tak leť.“

Plášť ze sokolího peří obepjal Větrova ramena, chalupnické oblečení zmizelo. Ale duch se jenom zasmál a natáhl se pro lžíci na stole: „Poletím. Ale nejdřív si dáme večeři, čarodějko“